OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Notoricky známi DIMMU BORGIR sú pravdepodobne spolu s CRADLE OF FILTH najprefláklejšou kapelou, akú čierna scéna vyprodukovala. Necháme však spory o komercii a podobných veciach true blackerom a pozrieme sa na veľmi očakávaný armageddon smrtiaceho kultu? (nech mi toto niekto vysvetlí). O očakávaný album sa jedná v tom zmysle, že zatiaľ čo nekritickí priaznivci čakajú, čo to bude za klenot, tá druha grupa "true" zas čaká čo to bude za nepodarok (slušne povedané). Ako to už však tradične býva, pravda bude niekde uprostred.
Zas tu máme reči o živom orchestri (v poslednom čase tiež dosť prefláklá záležitosť) bombastickom zvuku, novom mílniku atď. Proste povyk na ktorý sme už zvyknutí a výsledné dielo a očakávanie treba od takéhoto plevelu radšej pekne oddeliť. A už tu je úvod, príjemne pokalyptický pomalý rozbeh nás vyprevádza na cestu "Armageddonom." Hneď prvá poznámka musí smerovať k zvuku. Je mierne iný ako u mizantropie a svojím spôsobom aj lepší. Bicie sú trocha viac vzadu a jednotlivé nástroje držia pekne pokope a kompozície tak tvoria lepší celok. Ako je u DIMMU BORGIR na posledných albumoch zvykom, produkcia sa nedá nazvať ináč než bombastická, bezchybná, alebo monumentálna. Barkerovi to klepe dobre, orchester dostal obrovský priestor a nie je len kulisou, gitarové vyhrávky a melódie typického Galderovského štýlu tu máme opäť. Shagrathov vokál sa dostal zrejme na mizantropii k svojej finálnej podobu a veľmi sa nezmenil (snáď len vo väčšom využití revu oproti klasickému škrekotu, čo je pozitívom). V porovnaní s minulosťou mi to však pripadá slabšie, keď si spomeniem na zverský rev u "Enthrone"... Klávesy opäť nezaostávajú a aj tu badať isté zlepšenie čo sa technickej stránky týka, aj keď nedostávajú až taký priestor, ktorý je viac pridelený orchestru. Tiež ma teší, že basgitara je oproti starším dielkam oveľa výraznejšia a viac sa podieľa na melodike. Takže toľko novostí.
Dimmu opäť ukazujú, že majú cit pre kompozíciu a istú hitovosť a hlavne vďaka orchestrálnym výletom dokážu vykresať veľmi slušnú atmosféru. AKýsi klimax tejto sa nachádza hneď v druhej skladbe Progenies of The Great Apocalypse. Tá je tak veľmi mierne mojím favoritom celého albumu. S takýmto luxusným (čiernym) leskom sa pokračuje aj v ďalších skladbách a v istých chvíľach vám "Deathcult" môže pripomínať skôr jednoduchší filmový soundtrack ako blackmetalový album. Symfonické party sú do hudby zakomponované veľmi umne, aj keď úprimné povedané, nejedná sa o žiadne umelecky náročné veci, ale pre potreby albumu to plne postačuje. Ďalšie skladby obsahujú opäť rôzne vcelku zaujímavé melodické nápady a postupy, spomeniem svieži riff v štvorke, ktorý sa obzvlášt podaril. Podobne sa to nesie temer celým albumom, len v závere(posledných troch skladbách) sa mi zdá, že nápady, ktoré by vedeli jednoznačne zaujať chýbajú...
Ak by som sa tak celkovo pozrel na Deathcult, tak v čom je vlastne nový? Neviem na pomery Dimmu Borgir mi pripadá ako štandartné dielo. Starí fanúšikovia ho budú oslavovať ako klenot a skvost blackmetalovej hudby, ortodoxní zas ešte viac zatracovať. Ja sa staviam niekam uprostred, je to dobrý album na vypočutie s doslova bombastickým vyznením s veľmi melodickou výstavbou skladieb, ktoré vedia zaujať na prvé počutie, ale časom môžu zas omrzieť. Tak si vyberte.
P.s: Čo mi ešte narušilo dojem z albumu je záver Eradication Instincts Defined, keď sa ocitneme na bojisku druhej svetovej vojny(alebo prvej?) tak mi to skôr zaváňa históriou ako futurizmom o ktorý sa album snaží.
Nie je snáď človeka, ktorý by nepoznal DIMMU BORGIR. Čo sa však týka nejakého fanúšikovského rozdelenia tento album ho nejako nezmení. Opäť nablýskaný silne melodický bombastický album s dokonalou produkciou. V závere podľa mňa už trocha trpiaci stratou nápadou a tiež rýchlou opočúvateľnosťou.
7 / 10
Shagrath
- zpěv
Silenoz
- kytara
Galder
- kytara
Mustis
- klávesy
Simen (ICS Vortex)
- basa
Nick Barker
- bicí
1. Allegiance
2. Progenies Of The Great Apocalypse
3. Lepers Among Us
4. Vredesbyrd
5. For The World To Dictate Our Death
6. Blood Hunger Doctrine
7. Allehelgens Dod I Helveds Rike
8. Cataclysm Children
9. Eradication Instincts Defined
10. Unorthodox Manifesto
11. Heavenly Perverse
Eonian (2018)
Abrahadabra (2010)
In Sorte Diaboli (2007)
Stormblåst 2005 (2005)
Death Cult Armageddon (2003)
Alive In Torment (live) (2001)
Purtanical Euphoric Misanthropia (2001)
Spiritual Black Dimensions (1999)
Godless Savage Garden (MCD) (1998)
Enthrone Darkness Triumphant (1997)
Devil´s Path (1996)
Stormblåst (1995)
For All Tid (1995)
Inn I Evightetens Morke (1994)
Vidina hezkého papundeklu je stále lákavá. Když tohle ablum vyšlo, moc se mě to netýkalo, ale s odstupem času se mi do přehrávače dostávalo čím dál častěji. Člověk si zkrátka potřebuje nečím vypláchnout hlavu a poslední dvě desky DIMMU BORGIR se k tomu ukázaly jako perfektní prostředek. "Death Cult Armageddon" se drží ve znamení evolučních změn. Hudba plus mínus stejně pojatá. Jen vražedný (a dle mého asi nejčistští a nejprůraznější zvuk, který jsem měl dosud tu čest slyšet) zvuk z předchůdce hoši trochu otupili. Nebylo to na škodu věci, protože díky tomu vynikla snaha o orchestrální aranže a celková epičnost nahrávky. Album se tedy podstatně pohodlněji poslouchá. Ta tam je chladná drtivá odlidštěnost nahrávky předchozí. Jen bych uvítal víc podobně skvělých songů jako je třeba nedostižná "Progenies of the Great Apocalypse". A méně vaty, prosím. Každopádně musím říct, že i přes jistou muzikální sterilitu a plytkost mě dimáči stále baví a často a rád se k jejich tvorbě počínaje novým miléniem vracím. Nejsem zkrátka ten typ co by si mermomocí potrpěl na ultra dobře udělanou hudbu. Rád se občas svezu s proudem a nechám si dobrovolně hlavu obloudit slaďoučkými produkčními laskominkami. Proč taky ne, když na to mají? Jen jedno maličké rýpnutí směrem do kapely. Máte pořád pocit, že hrajete black? Já moc ne.
Kapela narozená pod šťastnou hvězdnou – ve své domovině na vrcholu obliby, pro mnohé cizozemce bez mála zbožštělá... Peněz na produkci stále více, orchestrální aranže působivé, ale hudba jako celek velmi plochá a prvoplánová. Příjemně prošumí ouškem, duši jen tak letmo mine a zase se vypaří do dálav časoprostoru. Pár poslechů mi Death Cult Armageddon vydržel, ale jakmile jsem se nabažil orchestrálních aranží, odhodil jsem desku jako vypitou plechovku s pěkným obalem... Pár letmých posunů vpřed tu je, ale stále nic, co by z DIMMU BORGIR dělalo něco víc než laciné "earcandy"...
každopádně tato studna tónin nevyschne hned. avšak nic převratného mám osobně radši smičce než žestě takže orchestr mě entokrát neztrhl:-/
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.